Josef.platil

 

 

UPDATED: Now includes the 4chan one from the mouseover. Wikipedia: the library where they give you scissors, whiteout, and a pen when you walk in, of the internet. Comments on Facebook!

Co ještě je a co už není kniha? Takovou otázku si člověk, který vydává knihy, klade překvapivě často. Autor dodá text, který je příliš krátký na „pořádnou knihu“ a je třeba tedy vyřešit vizuální stránku jeho vydání, pokud k němu chceme nakonec přistoupit. Stále však platí jedno staré typografické pravidlo, které se vznáší nad každým vydáním krátkého textu a které je třeba zohlednit: zvětšením písma v knize textu nepřibude, jen naroste podvod na čtenáři a zhorší se čitelnost textu. Jaký podvod? Podvod v tomto případě spočívá v konstrukci ceny knihy: čím více stránek, tím vyšší cena za knihu, kterou si nakladatel může nárokovat. Proč by ale dvacet normostran textu muselo být vytištěno jako sto dvaceti stánková kniha, když se vejde na mnohem méně stránek levnější brožury? Jen proto, aby si nakladatel mohl říci čtenáři o sto padesát korun? V čem je problém?

Nejlevněji je přece možno vázanou papírovou knihu vydat ve vazbě V1 (pravděpodobně existuje i jiná možnost, jak vydat knihu levněji, např. samostatné listy dát do obálky, ale tady uvažujeme o vázané knize, která se bude tisknout průmyslově) na ofsetovém papíře. Vazba V1 však znamená, že budou listy sepnuty kovovými sponami a že bude publikace postrádat hřbet: představte si školní sešit, právě takto to bude vypadat. Ó můj bože, to není pořádná kniha! To je sešit, brožurka!, zvolá autor dvaceti normostran a děsí se, že neuvidí hřbet své práce ve své knihovně, ani v knihkupectví, že nebude očividně přítomen na povrchu zemském! A zde máme odpověď na naše tázání se po tom co je a co není kniha a proč je často dvacet normostran tištěno jako sto dvacet stran: hřbet! Ve hřbetu je pravda! Hřbet dělá knihu! A hřbet je přítomen až od určitého počtu stran, takže natahujme, zvětšujme, pořádnou knihu takto dělejme!

 

Dělá tedy knihu knihou skutečně její rozsah? Do šedesáti stran je to sešit, od šedesáti stran je to kniha? Nebo dělá knihu knihou samotný hřbet? Chudinky e-knihy, nemají hřbet a jejich rozsah těžko stanovit, neboť velikost písma si čtenář nastavuje sám, takže se každou chvíli může měnit. Nejedná se v případě publikace s vazbou V1 nakonec vždy spíše o časopis, či informační brožurku, když vypadají podobně? Je taková brožurka něco míň než kniha jen kvůli typu vazby, počtu stran a nepřítomnosti hřbetu? Opravdu je čtenář takový hlupák, že si přeje ten samý text koupit za dvojnásobnou cenu, protože je pro něj typ vazby, počet stran a přítomnost hřbetu nejdůležitějším faktorem při rozhodování o koupi publikace?

    

 

Často se mluví o etice v designu, avšak málokdo tuší, o čem je vlastně řeč. Nuže ano, zde můžete spatřit designéra na křižovatce rozhodování, které s etikou věci úzce souvisí: Potisknout více stran? Použít lepení kvůli hřbetu? Vytáhnout díky této formě publikace více peněz z  kapsy čtenáře? Jak zajistit, aby publikace o třiceti dvou stranách byla hodna koupě? Jaký materiál použít? Do jakého rozumného rozpočtu se vejít? Jak prodávat? Co dělá z publikace hodnotnou publikaci? 

 

 

Jak je možné, ptáme se, že publikace s vazbou V1 vyhrávají ve Švýcarsku ocenění nejkrásnější KNIHA roku, když se podle některých taková úprava ani neztotožňuje s tím, čemu říkají „pořádná kniha“? Jak je možné, že stojí za koupi bezhřbetá, sešívaná knížečka Alžběty Skálové Cirkus Rašelié (třicet dva stran, velikost knihy 7,5 x 10,7 cm, cena 99 Kč)? Jak je možné, že se bezhřbetá, sešívaná kniha o jazzu Honky Zombie Tonk Henninga Wagenbretha tištěná osmi přímými barvami na třiceti dvou stranách o rozměru 13,5 x 20,5 cm a ceně 16,5 euro (cca 430 Kč) vůbec prodává? Čím by to asi mohlo být, když to přece nejsou ani „pořádné knihy“?

Knihu od brožury (časopisu) dle mého názoru odlišuje především způsob, jakým jsou celkově pojaty. Výroba brožury je většinou motivována omezenou snahou rychle a úsporně informovat (např. brožury zákoníků vysázené miniaturní velikostí písma) nebo prodat reklamu (typicky časopis o vaření). Nejedná se tedy o vyšší cíle jak na straně formy (u časopisů se kladou pouze naoko: hlavně hodně barevných fotek, variantně „elegantně“ černobílých, a písmo á la Bodoni, to dělá eleganci, spolu s křídovým papírem), tak na straně obsahu (nic zbytečně originálního a inteligentního, čtenář by se mohl urazit, že nenašel to, co už znal, nebo, že mu nové uspořádáni informací kladlo dvě minuty překážky v čtení). Odtud zřejmě pramení opovrhování brožurami: ve vysoké knižní společnosti je něco tak podřadně uchopeného nepřípustné! Zájem designéra těchto typů brožur je tedy jasně motivovaný a zacílený, dle toho vzniká i jeho dílo. Nejedná se tedy na první pohled o problém hřbetu nebo počtu stran, ale o to “co” a “jak”? Brožura pojatá jako kniha se tedy díky svému obsahu a formě může stát knihou (jakousi vyšší formou) a naopak kniha pojatá jako brožura se díky témuž může stát pouhou brožurou.

 

Co tedy dělá na příklad z Cirkusu Rašelié knihu a ne pouhou brožuru? V případě Alžběty Skálové se jedná o autorskou publikaci o třiceti dvou stranách ve formě brožury s vazbou V1, tedy o práci jednoho autora, který ovlivňuje jak obsah, tak formu své publikace. Prvotním záměrem je uspokojit vlastní ambice výtvarníka, nikoliv prodat reklamu, či vytisknout předem daný počet slov. Ambice výtvarníka jsou vysoké, takže se tiskne ofsetem, nikoliv digitálně, autorka si dále váží ruční práce, takže stránky váže ručně a obálky vytváří vždy jedinečné (liší se barvou, jedinečností otisku razítka a ořezáním). Samotné texty a ilustrace jsou pečlivě promyšleny a provedeny, jsou originální a vtipné, takže má člověk pocit, že konzumuje něco hodnotného, promyšleného a nikoliv něco pomíjivého, co se po přečtení hodí do koše. Takový vztah k hodnotnému má člověk většinou ke knihám, nikoliv k laciným brožurám. Stala se tedy z fyzické podoby brožury díky způsobu jejího zpracování kniha? Myslím, že ano.

 

 

Termíny brožura a kniha se tedy zdají býti těkavými, poletují mezi různými provedeními publikací jako motýli mezi kytkami na louce. Tu je brožura knihou, tu zase kniha pouhou brožurou. Vždycky však jde o ego čtenářovo, nakladatelovo či autorovo, které by se mělo dát na ústup před předsudky vůči formě, kterou publikace nese: nejen na ní samotné její kvalita spočívá. Někomu by se nakonec mohlo zdát, že se jedná o pouhé slovíčkaření, ale předsudky z praxe vůči knihám, které se zdánlivě podobají podřadným časopisům či brožurám, mu nedají za pravdu. Odvahu napříště!

 

PS: K rozlišování mezi tím, co je kniha a co není, vám v nouzi pomůže toto jednoduché pravidlo: kniha je, nehledě na svou fyzickou podobu, to, co se nevhazuje po přečtení do koše.

Jaroslav Tvrdoň

Autor úzce spolupracuje s nakladatelstvím RUBATO (http://rubato.cz) a věnuje se knižní produkci.

Zdroje obrázků:

http://www.napolistranky.cz

http://www.wagenbreth.de

 

Kermit was too expensive to hire for this PSA.

Goal setting is one of the best ways to think outside of the box and a sure way to get your motivation up. Although the fear of not completing a goal, not being good enough, or the fear of struggle will deter many from being the person they want to become. This is where success comes in.

To be successful, you have to be tenacious. You have to be driven by a purpose. You have to be fearless. Failure is a part of life, but it makes the winning so much sweeter. A true success will see that losing is really just learning what doesn’t work and how to succeed.

Successful people will work and work and work. Not everything comes easy and many times time and energy, maybe even blood and sweat are necessary to hit that milestone.

What I love about success is that it can be applied at any level. You can aim for that promotion. You can drop 20 pounds. You can choose not to get mad in traffic. Aim high and work backwards from there. This infographic has some really great tips for you that can be applied to almost anything in your life. Maybe you can even help another person in their success.

But remember…

Success is the accomplishment of an aim or purpose. When speaking about successful people, many minds go straight to people like the CEO, or the major leaguer, or the published writer. When in reality, YOU TOO are the success. [via]

---

© J.P. Blackard for Daily Infographic, 2013. | Permalink | 3 comments | Add to del.icio.us
Post tags: applied, attainable, drive, fearless, high, motivation, purpose, success, tenacious, you

Share and Enjoy:

Někdy na počátku 20. století žije v převážně židovské vesnici Anatěvka v Rusku mlékař Tovje, který má manželku a tři dcery na vdávání.

Zdejší židovská komunita se musí vypořádavat s problémy, které tenkrát Židy trápily (tzn. chudoba, neúroda, pogromy, ostatní Židi), což se prolíná se soukromými trablemi Tovjeho, jehož dcery odmítají ctít TRADICE a chtějí žít "po novu", nikoliv "po našem".


Tento filmový muzikál vznikl v roce 1971 na motivy stejnojmenného divadelního představení (které vzniklo velmi volně na motivy knižních povídek), sklidil spoustu ocenění, ale až do letoška jsem ho nikdy neviděl. Což jsem napravil, protože ho chtěla z profesionálních důvodů vidět i manželka.

Především mě příjemně překvapilo, jak dobře funguje celá story, respektive dvě hlavní proplétající se story: Problémy celé vesnice (respektive její židovské části - zbytek skoro neuvidíme) versus osobní problémy Tevjeho rodiny, jehož dcery postupně přicházejí s brutálnějšími a brutálnějšími ranami: První si chce vzít chudého ševce místo řezníka, druhá se zasnoubí aniž by poprosila otce o svolení, a třeti se dokonce provdá za nežida. Celkově je film o tom, že Židi přežívají, ale musejí sklánět hřbety a vzdávat se svých TRADIC - a celé to berou s hořkým humorem. Znovu opakuji, funguje to velmi dobře na všechn úrovních, od osobních problémů po společenský přesah, od komedie po tragédii.

V souvislosti s humorem by mě také zajímalo, jestli věta "Odjíždíme do Krakova, protože už nechceme žít tady, mezi bezcitnými lidmi" je z původní knihy (tedy napsaná před 2. světovou válkou a náhoda), nebo až z muzikálu (tedy napsaná po 2. světové válce a tudíž drsný židovský humor).


Film obsahuje hodně chytrého humoru a variací na nejklasičtější židovské stereotypy. Obávám se, že dneska by se něco takového v Hollywoodu natočit nedalo a někdo by někde protestoval, že to je rasismus / intolerance / znevažování. I kdyby to bylo podle židovských povídek a režisér se jmenoval Norman Jewison...

Ve filmu je mnoho písniček (řekl bych, že se zpívá tak polovinu stopáže) a většina je jich chytlavá, ale přitom nápaditá a netriviální (v kontrastu např. s Bídníky, kde mě ty odrhovačky místy štvaly). Navíc má veškerá hudba úžasné instrumentace, které byly po právu oceněny Oscarem (tehdy na to ještě byla speciální kategorie). Což zavdává příležitost k velmi chytákovité soutěžní otázce "Za jaký film dostal John Williams svého prvního Oscara?"


Šílená houslová sóla hraje na soundtracku virtuos Isaac Stern, ale herec, který titulního "šumaře" (symbolizujícího nezničitelné Židovství jako celek) hraje ve filmu, bohužel drží housle a smyčec jako prase kost...

Film je víceméně komorní (i když výprava vypadá bezchybně "reálně"), ale obsahuje občasné masivní davové scény, které pochopitelně nejsou CGI, nýbrž to je skutečná vesnice (postavená v Jugoslávii) se skutečnými lidmi. V dnešní digitální době mi takováhle poctivá práce připadala velmi osvěžující, stejně jako kamera, která nedělá žádné šílené prostocviky, ale dokáže dát scénam patřičný náboj jen pomocí jeřábu, kolejí a střihu. Prostě, "staré dobré poctivé filmařské řemeslo".


Herci jsou pro českého diváka téměř neznámí (hlavního představitele jsme o pár let později mohli vidět jako šíleného vědce ve Flashi Gordonovi a jednoho nápadníka hraje Paul Michael Glaser) a je to tak dobře. Tohle je "ensemble piece", kde (s výjimkou Tovjeho) předem netušíme, kdo bude hlavní postava.

Samozřejmě, že po pár desítkách minut je víceméně jasné, kam se to celé bude vyvíjet. Ale přesto je zábavné sledovat, jakým přesně způsobem se to k nevyhnutelnému konci vyvíjí, a jaké zajímavé drobné dějové kličky se průběžně objevují.

Vlastně si nevzpomínám na jiný tříhodinový film, který by mi utekl takhle rychle.

P:S: Pokud budete někde hledat české titulky, ty správné poznáte podle toho, že hlavní hrdina se v nich jmenuje "Tovje", nikoliv "Tevye", a "Krakow" nemá dvojité V.

This week we have seen some creative adaptations of unused space. First was Fakro’s “Live Between Buildings,” which proposes to use the unlit spaces between buildings to make a separate building. Today we look at a subterranean home made in a former public toilet in the Crystal Palace area of London.

The toilet house, built in 1929 fell into disrepair after closing in the late 70s. Laura Jane Clark of Lamp Architects and her husband Kevin Smith spent seven years converting the abandoned pit into this modern home. We’re not sure how an underground space like this works regarding smart urban planning, though we imagine they work quite well for thermal and sound insulation. Like the Fakro, um, crack house, it does show that the unlikeliest locations can be made feasible areas to build with the right design.

Photography by Fiona Murray

Only about a month till BAHFest returns! If you are in Boston or the Boston area, please check it out!

Last week, Google Ventures invested $258M in the car service Uber raising the company’s value to $3.5B. If you don’t know Uber, you probably will soon. While the company’s bread and butter is an app that allows on-demand black car reservations from existing limo companies, they have also recently introduced UberX, which allows you to book a Prius limo in several major cities. For the future, they plan to move into non-taxi ride-sharing, cutting into services like Lyft, and some speculate that they might start their own fleet of taxis. TechCrunch waxed about the possibility of an Uber fleet of driverless vehicles supplied by Google.

Uber’s growth, as well as that of other car-sharing programs, would not be so interesting if not seen in light of a major shift in behavior and attitudes toward driving, cars and where people want to live. In short, people are moving to the city, driving less and caring less about cars.

Consider the following from a US PIRG (Public Interest Research Group) report:

• Americans drove more miles nearly every year between the end of World War II and 2004.
• Americans drive no more miles in total today than we did in 2004 and no more per person than we did in 1996.
• Americans took nearly 10 percent more trips via public transportation in 2011 than we did in 2005. The nation also saw increases in commuting by bike and on foot.
• Young people aged 16 to 34 drove 23 percent fewer miles on average in 2009 than they did in 2001—a greater decline in driving than any other age group. The severe economic recession was likely responsible for some of the decline, but not all.
• Millennials are more likely to want to live in urban and walkable neighborhoods and are more open to non-driving forms of transportation than older Americans. They are also the first generation to fully embrace mobile Internet-connected technologies, which are rapidly spawning new transportation options and shifting the way young Americans relate to one another, creating new avenues for living connected, vibrant lives that are less reliant on driving.

Further data supports this trend away from car use and ownership, such as the fact that kids are waiting longer to get their drivers license, and a study conducted by Zipcar found that most Millennials would sooner give up their car than their smartphone. The trend of less driving is expected to grow.

There are detractors who say that the dip in car ownership is a momentary blip before the economy improves and Millennials start having babies, but we think there’s more to it.

Following WWII, excess industrial capacity in America allowed cheap cars to flourish. In that same time fuel, excepting the OPEC blip in the 70s, was cheap and plentiful. The environmental impact of emissions was an abstraction. This low cost of ownership and operation and the perceived benign global impact of cars gave people permission to take more than they needed–more power, capacity, seating, etc (if you don’t believe this, go to Europe–or virtually anywhere else on earth–where most cars are significantly smaller). The car, invented as a tool, became a totem.

But today, the rising costs of car ownership and fuel, cultural shifts toward more centralized, urban living and technological means to access to cars without owning might be pushing the car back to its utilitarian roots. Cars may soon be seen as something to move us from point A to B, not something to move us ahead in life.

What do you think? Do you think car sharing can truly replace individual car ownership? Are we really giving up our cars or is this shift a momentary blip in automotive history?

Image credit: ChameleonsEye / Shutterstock.com

Moral of the story:  Living in the dark ages is not as glamorous as it may seem.

by harrynew

Things are cooking for the return of BAHFest. Stay tuned.

Last day of GaymerX! I'll be doing a Q&A at 11.

Oh, I forgot to add celery sticks to the list!  Man, I hate celery sticks.

Kdybyste zatoužili po nějaké vlastnoruční kopii vašeho oblíbeného stripu, neváhejte mne kontaktovat. Toto je mezifáze před tím, než jsem to natřel vodovkama (cokoliv natřeného vodovkama se obecně blbě skenuje, proto to zde nevidíte). Tenhle strip již putuje k novému majiteli a já doufám, že udělá radost :)

This comic is about a man and his apple.

DURING the two-hour-plus presentation at the Apple Worldwide Developer Conference (WWDC) a few days ago, Craig Federighi, Apple's head of software engineering, kept making jokes about how many of the visual metaphors in iOS, its mobile operating system, had been "torn out" in the next version in favour of a simpler, flatter graphical style (pictured). "We ran out of green felt and wood," he said as the audience guffawed, referring to the overstylised design of Game Center, a scoreboard app that is part of iOS 6, but which has been redesigned for iOS 7. Mr Federighi's predecessor, Scott Forstall, had been keen on the use of on-screen textures—stitching, torn pages, wooden shelves, curling pages and the like—in Apple's software. But Mr Forstall was unexpectedly booted out last year, and a shift away from this sort of thing had been expected. The change was widely described as a retreat by Apple from the use of "skeuomorphic design". But that is not quite accurate. So what exactly is skeuomorphism?

The term skeuomorph was originally coined in 1889 to refer to an...Continue reading

I’d make fun of all you people who went to college before Wikipedia was invented, but you probably wouldn’t hear me over all the student loans you don’t have.

And there’s still so much I’ve left off. Standards (the lack thereof, really) have failed us. There’s money to be made! Tell us what your biggest gripe is on Facebook, or Twitter, or you know, any of the other ten trillion services there are. I need a nap.