Shared posts

15 Jul 21:19

yogaconfessions: hahahaha 



yogaconfessions:

hahahaha 

24 Mar 22:28

SPRING!

by Dana Svobodová

































I saw this picture in my dream on 21/03/2016.
I just added some plants and typography.
28 Jan 17:53

A WOMAN

by Dana Svobodová

15 Jan 16:04

Google Rolls Out Yoga Info Cards

by YD
Googling yoga poses has likely been a regular practice for a lot of yogis out there, especially for the Sankskrit. How DO you spell utthita hasta padangusthasana? What’s astavakrasana mean, again? But now Google, ever the yoga fans, have done you one better. Now when you search for a pose you get a handy little pop-up […]

You're reading Google Rolls Out Yoga Info Cards by YogaDork. Follow YogaDork on Twitter and Facebook.

24 Dec 19:20

Nádražní hlášení – nový projekt pod křídly ŽelPage

Úvodní stránka webu Nádražní hlášení, foto: ŽelPage Praha — Využili jsme svátečního času Vánoc a připravili pro naše návštěvníky a příznivce také „menší“ dárek. Díky usilovné práci našeho týmu Vám můžeme s radostí oznámit, že pod hlavičku spolku ŽelPage přibyl další projekt – Nádražní hlášení. S autorem projektu jsme modernizovali původní fanouškovský web fungující již od roku 2009, změnili název, doplnili údaje a přidali tematickou úvodní fotku od Charyho. Věříme, že tento nový web ideálně doplní naše stávající projekty, a bude tak pro všechny příznivce zajímavým zdrojem informací a poznatků. Budeme také rádi, když navštívíte i facebookovou prezentaci projektu a podělíte se s námi o Vaše postřehy z této oblasti.

Krásný Štědrý den přeje tým ŽelPage!

23 Dec 19:50

today I love you

by Adriana

01 Dec 21:07

Once upon a time in Brno

Fakta. Domácí porod. Rodiče se chtěli ujistit, že dítě je v pořádku, zavolali záchranku. Lékaři se dítě v pořádku nezdálo. Chtěl ho vzít k vyšetření a zajištění do nemocnice. Rodiče nechtěli, dítě se jim v pořádku zdálo. Lékař ho za asistence policie odvezl. Byl obviněn a shledán vinným z porušení práv dítěte a rodičů, nařízena omluva a finanční odškodnění.

Varianta. Lékař dal na zdání rodičů a dítě nechal doma. Po odjezdu sanity se stav novorozence zhoršil a přestal dýchat. Příjezd do 5 minut od příjmu výzvy. Nervové buňky začínají odumírat po 2 minutách bez kyslíku. Dítě zemřelo nebo přežilo s poškozeným mozkem. Lékař byl obviněn a shledán…

30 Oct 23:26

Blogy a drogy

pohnutky: Je to zvláštní. Na Facbooku na mě vyskočil Sponzorovaný příspěvek aka vyhlášení výsledků...
30 Oct 20:49

Bejvávalo, bejvávalo…

by Pavel Beneš
Prolog
Rok 1979, mě to denně táhne mezi lidi z undergroundu, Klamovka s výčepákem Karlem, co vypadal jak Tonda Panenka, odtud ke Dvoum sluncům a pak po desáté k Šupům s vedoucím panem Víškem a se všemi, kteří se tou dobou víc nebo míň dobrovolně začínali rozjíždět do světa; témeř denní program. Ne, kecám, pravidelně jen v úterý a v pátek. Vlasy do pasu, francouzská spona, koženej kabát pod kolena, s maturitou se rozpadli Morbidity Group a do vzniku Křiku ještě pár měsíců chybělo. Občas v pátek k Zábranským na Švehlíky, Kílhets, FOK nebo Energii G. Kouřil jsem ligerosky a škrábání v krku splachoval desítkou.
Je 1. října 1979, pondělí, já jsem první den na umprumce, první přestávka po první hodině kreslení aktu z mnoha set příštích, a kuřáci se shlukli kolem popelníku na chodbě. 
A já se tady a v tuhle chvíli zamiloval do Jany Žemličkové.

S Kubou Krejčím na Střeleckém ostrově, 1986 (Foto Zdeněk Merta)
První dějství, o šest let později.
Pořád jsem platonicky zamilovanej do Žemle. Na jaře roku 1985 mě seznámila s takovým věčně se usmívajícím loutkářem, co bydlí na Radnických schodech: jednou k němu šla, aby mu pomohla ušít vrbu pro jakési divadelní představení, a vzala mě s sebou. Ten kluk byl Kuba Krejčí a od toho dne jsem v tom jeho kamrlíku, kde bydlel s Maruškou Šrámkovou, byl možná častějc než doma.
Tehdy už byly přípravy na první Divadelní pouť v plném proudu, já u Kuby sežral všechny Lucie a esíčka, co se tam kdy objevily, a Žemli jsem pomáhal s cedulemi a nápisy, které pro Pouť dělala. Kam Žemle, tam já.
Pak jsem měl státnice, na které jsem dostal volno z přijímače v Kroměříži, a od srpna jsem „sloužil“ v AUSu na Pohořelci, s fotografem Lukášem Jasanským, s herci Lukášem Vaculíkem, Ivo Helikarem, Pavlem Kudrnou, chvilku ještě i s Markem Vašutem, a s muzikanty Charlie Blažkem, Jiřími Hebíkem a Haladou, a s tanečníky budoucí skupiny UNO. Sloužil… byl bych pokrytec, kdybych tuhle roční flákárnu označoval vojnou. Stydím se před všemi, kteří si ten rok odtrpěli někde v zapadlých Prdelákovech, kde jim jejich uměleckou profesi dávali ostatní jaksepatří sežrat.
Denně jsem byl večer venku. Pěšky dolů Úvozem, v Nerudovce se v č. 10 v Janině ateliéru převlíknout do civilu, a pak domů do Modřan nebo do aťasu v Košířích, čím dál tím častějc ale buď ke Kubovi, nebo rovnou k Bonapartovi, ke Sluncům, ke Kocourovi. Denně s pouťovou partičkou, a denně pak víc nebo míň namazanej k Janě zas do uniformy a mezi půlnocí a jednou hodinou nahoru na Pohořelec. Když už jsem měl jít domů do civilu a v něm na Střelák na červencovou pouť v roce 1986, nepřišlo mi z vycházky pár stejně snaživých vojáků a já nafasoval deset dní v base na náměstí Rebubliky, arest byl na místě dnešního Palladia, já konkrétně měl celu zhruba v Neoluxoru.
V březnu mně ještě co desátníkovi absolventovi moji noví světští kamarádi zahájili mou první výstavu plakátů v Divadle v Řeznické, v rámci vernisáže jsem měl taneční sólo s Renatou Vaňáskovou na „Life is Life“ od Europe, vedle kterých za rok budu hrát v Dánsku.
Během toho „vojenského“ roku jsem se s Divadelní poutí sžil natolik, že už nebylo cesty zpátky a tahle parta se stala mým životem. Honza Kratochvíl pro mě vymyslel roli Umělce v hladovění, technici mi stloukli klec, já si nad ni svou roli napsal à la Žemliným písmem v několika světových jazycích, Kuba mi dal obří kvádro po nějakém utopeném Holanďanovi a mohl jsem začít vzbuzovat soucit. Jen chvíli mi vydrželo v kleci ale jen tak sedět a tvářit se vychrtle, a začal jsem učumující diváky kreslit; nakonec se z toho stala atrakce jako taková, a mně tahle role vydržela vlastně dodnes: jako hladovějícího si mě pořád někdo pamatuje, a karikatury tak kreslím už víc jak třicet let. Jako by to bylo dneska: klec je imrvére obklopená zájemci o krutou kresbičku, rodiče přede mne postrkují své děti a když ty pak rozpačitě zdrhají ke kolotoči a fackovacím panákům, sami se dávají všanc a vznikají mnohá přátelství. Za rok si nápor zájemců vynutí klec kovovou, a tvrdé jádro souboru se po každém představení za to, co mi lidi nahážou do klobouku, slušně nadlábne v Olympii (s Kernerem si s oblibou dáváme „vývar s dvojitými nudlemi“ a já pak dvojité knedlíky s vejci, nikdy už jsem pak tak dobré nejedl).
Pořád marně miluju Janu Žemličkovou.
S Jirkou Krytinářem, Střelecký ostrov, 1987
Druhé dějství, 1986–1988
Sedím v kleci v Praze, v Bratislavě, v Roskilde a Århusu, v Křemži (ne, v Ostravě jsem fakt nebyl). Zahajuji Kubovi jeho výstavy, v Roskilde si za peníze od nakreslených nechává půlka mužské časti souboru propíchnout ucho a nastřelit naušnici, takže se do Prahy vracíme jako správní cirkusáci. Vznikly vystřihovánky a puzzle. Když někam jedeme, tak Kubovým „tankem“, vínovým Saabem 94. Pouťové atrakce (nikoli legrace a kreace) drží pohromadě zejména díky šedivé kobercové pásce, je s ní slepeno vše, od stánků přes řetízkáč až po ruské kolo.
S Kubou se zejména při nočních hlídáních na Střeláku dojímáme Janou Kratochvílovou a tím, jak „on má svůj svět, svý štreky tam a zpět, pusť ho z hlavy, holka, nech ho být…“, Prokopovým křikem „až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou, až si pro mě přijdou fundebrááááci, jééééjeje…“ a Springsteenovým „bóóórn in dý juesej…“. Spolehlivě nás rozbrečí klečící Koubek s Marií, co už zase někam spěchá. Pepíkovi Sýkorovi jsem zaplatil tisícovku, ať nedělá fóry a jednu sobotní srpnovou noc na Střeláku pořádně nazvučí Rolling Stones Revival (takže Stones hráli v Praze o čtyři roky dřív, než sami uvádějí), a s Holubkou a Žemlí jako „Rockie Andie Rollie“ předvádíme naši verzi „Rosy na kolejích“ na Maloskalském subkulturním létě. S Káčou Pavelkovou sepisujeme scénář nikdy nezveřejněného muzikálu a když mě Jirka Krytinář představuje jako svého největšího kamaráda, já jeho jako mého nejmenšího. 
Pořád stejně miluju Janu Žemličkovou, ale už taky Renatu Vaňáskovou a zdálky Káču Pavelkovou.
Roskilde Festival, 1987
Epilog
Hamburg, Brémy… a Aram. Taková zvláštní cesta, Kuba, Vítek Pavlů, Merta, Holubka a Richter… z níž si pamatuju jen ticho. Když jsme se vraceli, hroutila se Berlínská zeď.
To už jsem ale s Poutí neměl víc jak rok nic společného, parta, která ji provozovala, mně byla cizí, ani jsem na ni toho roku 1989 nešel. Z hlavy mi pomalu zmizela i Jana. 
17. listopadu 1989 jsme s Jirkou Richterem, Evou Holubovou, Honzou Slovákem a Petrem Kavanem u Petra na Malé Lhotě založili „Osvětovou besedu Český máj se sídlem v Českém ráji“ a týden na to jsem sekundoval Olbramu Zoubkovi v Mánesu. Zvolili nás do „akčního výboru“ a já už pak nikdy neprotelefonoval za den tolik hodin.
Za ty tři roky v kleci odhaduji počet karikatur na několik desítek tisíc (když to šlo dobře, za představení sto až stopadesát kreseb), a těch, které jsem sekal po hospodách na tácky a krabičky od cigaret, se už nedopočítám. Kubu ale zvládnu nakreslit i dneska jedním tahem, zatímco Holanďanovo kvádro vzala voda života a hučka, která se dokázala za představení naplnit i tisícem korun – bacha! za totáče! –, se už dávno rozpadá kdoví kde. 
Klec mi zůstala v duši a v ní se krčí těch pár pouťových let se všemi jejich bolestmi i láskami… a byly to roky z těch mých nejkrásnějších. 
A Janě jsem se vlastně nikdy nevyznal. 
S Kubou Krejčím ve stánku na Střeleckém ostrově, 27. září 2015

(Text do knihy DIVADELNÍ POUŤ 1985–1989, Retro Gallery a Pražská scéna, 2015, křest 27. září 2015 v Praze na Střeleckém ostrově; Pavel Beneš, Umělec v hladovění) 

30 Oct 20:45

10 funniest 'Dilbert' strips on bosses - Business Insider

by radmil
17 Oct 13:02

chřestýš

by martin

praktikující křesťan

17 Oct 13:01

Google Families?

by Alex Chitu
Google's password manager available at passwords.google.com has an interesting list of URLs in the source code. Most URLs redirect to Google's My Account page, but there's a new subdomain which returns a 404 error: families.google.com. It's not clear if Google intends to launch a new account manager for families.


Google Chrome already has a feature that lets you add supervised users and setup parental controls. You can block certain websites, review browsing history, change settings. Google Play has a Family section that highlights family-friendly content and Google Play Music will offer a family plan for $14.99. There's also YouTube for Kids.

{ Thanks, PhistucK Productions. ]
16 Oct 20:00

počty 00

by M.
sedmero krkavců zakráká sedmkrát pátý den v týdnu jedinkrát přinesla jsem pětku jedním tahem napsanou sedm let smůly táhne se už pět století sedmi královstvími a v žádném my
03 Oct 21:54

Hláška #73549

14:49 <a> jsi nastvana?

14:49 <b> ...pise zpravu

14:50 <b> ...pise zpravu

14:51 <b> ...pise zpravu

14:52 <b> ...pise zpravu

14:53 <b> Ne.

02 Oct 17:35

Osmnáct let dlouhá cesta do blázince

by Kojot

Před rokem a dvěma dny jsem byl ve velmi vážném stavu hospitalizován na uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky v brněnské fakultní nemocnici Bohunice. Myslím, že roční výročí je vhodná příležitost k rekapitulaci té zkušenosti.

Samozřejmě není úplně snadné jít s něčím takovým ven, ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodl vzdát se veškerých ambicí, jež by snad takové „přiznání“ mohlo sabotovat, a vzhledem k tomu, že lidi, kteří jsou schopni zneužít jakoukoli informaci k nenávistným a zlomyslným výpadům, mám už celkem na háku, nevidím důvod, proč se o tuto zkušenost, možná zajímavou, nepodělit.

Nejprve je ale třeba začít širším kontextem mého života s nemocí, jemuž je věnován tento text; o konkrétní zážitky ze tří psychiatrických oddělení, na nichž jsem loni dva měsíce pobýval, se podělím v příštím článku.

Opakující se deprese vpadly do mého života v roce 1996, tedy v mých 21 letech. Do té doby jsem byl v podstatě v pohodě. Samozřejmě, že jsem byl neurotický introvert, to je moje základní životní nastavení, ale byl jsem takříkajíc „plně funkční“. Studium na gymnáziu i v prvních dvou letech na vysoké škole jsem zvládal s přehledem a s výbornými výsledky, měl jsem pár přátel, objevoval jsem svět. Také jsem o sobě měl přehnané mínění a vůbec jsem trpěl spoustou iluzí, ale to asi patřilo k věku. První deprese s sebou přinesla nejen dosti extrémní duševní stavy včetně prvních úvah o sebevraždě, ale především neschopnost se soustředit a tzv. abulii – nedostatek vůle. Myslím, že snad každý zažil nějaké dny, kdy se mu nic nechtělo, nic mu nešlo od ruky a jaksi nešlo vybičovat se k jakékoli smysluplné aktivitě. Den blbec. Pokud je to den či dva, je to normální výkyv a prakticky vše zameškané nebo pokažené lze rychle napravit. Pokud ten „den blbec“ trvá bez přestávky třeba půl roku, je to ovšem už dost vážný problém.

S první depresí přišly první problémy ve škole, první přerušení studia, první vážné hádky s mámou, která nechápala, co se to se mnou najednou děje, první nesnesitelné pocity viny a obviňování se z vlastní neschopnosti. Když deprese odešla, doháněl jsem, co se dalo, ale když už to vypadalo opravdu dobře, přišla další fáze – a tak dále. Prvních sedm let jsem s tím zápolil na vlastní pěst a dle matčina doporučení jsem „zatínal zuby“. Potíž je, že „zatínání zubů“ na depresi nefunguje, nanejvýš krátkodobě a o to hlubší je pak propad. Čím víc na depresi tlačíte, tím víc tlačí ona na vás.

Byla i krátká, zhruba měsíční, období povznesené nálady, kdy jsem se cítil skvěle, nic nebyl problém, vše šlo jak na drátkách, u zkoušek jsem neměl sebemenší trému (to je u mě velmi nepřirozené) a věřil jsem, že mi patří svět. Hypománie se tomu říká. Je to nádherný stav těla i mysli, jenže nevydrží. Studium filosofie a religionistiky jsem nakonec nedokončil. Bojoval jsem dlouho, ale prostě to už pak nešlo dohnat.

Zde je mimochodem třeba zbořit jednu falešnou představu, totiž že deprese je zákonitě důsledkem nějakých jí předcházejících špatných životních okolností – neúspěchů, traumat apod. Může tomu tak být – říká se tomu „reaktivní deprese“ a jedná se o reakci organismu na dlouhodobý stres (spojený třeba s úmrtím blízké osoby, ztrátou zaměstnání, rozvodem apod.). Může to potkat každého člověka. Naštěstí je v takovém případě, zvláště když je deprese podchycena včas, velmi dobrá prognóza a často nejsou ani potřeba léky – stačí dobrý psychoterapeut. Okolí navíc tento druh depresí lépe chápe, protože je možné smysluplně odpovědět na otázku „Z čeho tu depresi máš?“

Moje obtíže ale měly mnohem hlubší kořeny a nijak zjevně nesouvisely s aktuálními situacemi. Dokonce tomu bylo většinou tak, že deprese se vracela ve chvílích, kdy se mi dařilo a měl jsem pocit, že už to bude jen dobré, a odcházela leckdy ve chvílích, kdy jsem se (často v důsledku nemoci) ocitl v náročné a stresující existenční nouzi.

Stres ovšem někdy situaci následně zhoršil, konkrétně v roce 2002, kdy jsem měl fajn práci coby pracovní terapeut v chráněné dílně pro duševně nemocné (sic!). Nejprve přišla deprese, pak jsem se dozvěděl, že se mámě vrátila v minulosti odléčená rakovina – a že má před sebou pár měsíců života. Bylo to, myslím, že představitelně, hrozné. V té době jsem se začal ambulantně psychiatricky léčit, ale trvalo tři příšerné roky než jsem zase začal pořádně fungovat. Roky 2005-2008 byly s menšími, ale zvládnutelnými výkyvy v pohodě. Pracoval jsem v doléčováku jako terapeut lidí závislých na alkoholu, oženil jsem se, a opět, jako už tolikrát, jsem věřil, že nyní už to mám konečně pod kontrolou. Nutno dodat, že antidepresiva, poté, co se našla taková, která mi sedla, skutečně pomohla – délka remise se výrazně prodloužila. Jsem ostatně přesvědčen, že kdybych se začal léčit hned v roce 1996, mohl jsem si ušetřit spoustu bolesti a zřejmě i dokončit tu školu, ale je zbytečné rozjímat nad něčím, co už nezměním. Nicméně: pokud jste rodič a vaše dospívající či časně dospělé dítě začne vykazovat náhlou změnu chování a nálady a citelný propad výkonnosti, neříkejte mu, že se má víc snažit – svěřte potomka promptně do péče odborníka – ušetříte jemu i sobě spoustu trápení.

Další depresivní fáze přišla v roce 2008. Trvala něco přes rok, byl jsem na neschopence. Po roce došlo k rychlému zlepšení. Od roku 2010 jsem měl doslova práci snů: Pracoval jsem na různých projektech ve vzdělávací neziskovce, k tomu jsem měl ještě další podobnou práci na malý úvazek v jiné organizaci a ještě jsem pořádal v rámci jednoho projektu semináře na DPP. Pracoval jsem vesměs z domu a pracoval jsem rychle a efektivně – díky tomu jsem měl spoustu volného času, protože když jsem splnil zadané úkoly, nemusel jsem někde sedět a předstírat práci. Mé příjmy výrazně převyšovaly průměrnou mzdu a vykazoval všechny znaky člověka pokládaného naší společností za úspěšného. Myslím, že jsem v té době trpěl přehnaným sebevědomím a jistou arogancí, ale také jsem se snažil vyvíjet aktivity ve prospěch lidí, kteří na tom nebyli tak dobře, jako já, mimo jiné i svým angažmá v KSČM. V roce 2010 jsem se rozvedl, nebyl to nějaký dramatický rozvod, prostě nám to se ženou už dlouho nefungovalo a dodnes jsme zůstali dobrými přáteli. V této době jsem také začal znovu studovat filosofii na FF MU a i když už jsem byl ve věku, kdy se člověk přeci jen neučí tak snadno jako těsně po střední škole, zvládal jsem to dobře.

Na podzim roku 2012, když jsem byl doslova „v nejlepším“, opět udeřila deprese. Ohlašovala se, jak jsem zpětně usoudil, už v létě, například znepokojivými sny a pocity, že je něco jaksi nedefinovatelně špatně. Dál jsem pracoval, ale šlo to čím dál hůř. Hromadily se resty, to, co jsem dříve zvládal „levou zadní“, bylo najednou zdrojem dlouhých hodin bezmocného zírání do počítače s hlavou vyplněnou tupým prázdnem. Mimopracovní aktivity šly rychle do háje. Bez dvou panáků na uvolnění jsem vůbec nebyl schopen začít na něčem pracovat, což mě jako člověka, který v minulosti pracoval s alkoholiky, samozřejmě znepokojovalo (velké procento alkoholiků, odhaduji tak 40%, se k závislosti dopracovalo „přepíjením“ deprese, protože alkohol dokáže krátkodobě depresi potlačit). Kdybych musel do práce chodit, asi bych to nezvládl, takto jsem měl možnost čekat na občasný příchod jasné chvilky a během ní se věnovat pracovním úkolům. Ale – navzdory intenzivní psychoterapii a hledání účinné kombinace léků – to šlo se mnou víc a víc s kopce. Na jaře 2013 jsem šel na neschopenku. Kombinované studium na Filozofické fakultě jsem přerušil.Mimochodem: V minulosti měli lidé s psychiatrickou neschopenkou neomezené vycházky, to se ale změnilo a nyní už má pacient nárok na maximálně 6 hodin a večery jsou vyloučené. Na jednu stranu to komplikuje život těm, kteří by chtěli takovou neschopenku zneužít k pohodlnému flákání se, na druhou stranu je z léčebného hlediska velice prospěšné, když člověk s depresí – a vlastně jakoukoli jinou duševní nemocí – nedřepí doma. Je fakt otravné, když za okny vidíte krásný podvečer a bojíte se jít ven, protože si prostě nemůžete dovolit přijít o nemocenské dávky…

V té době jsem se už vůbec nedokázal soustředit, ne déle, než pár minut v kuse. Díky tomu jsem ale objevil fotografování – nemohl jsem totiž prakticky vůbec psát a potřeboval jsem nějakou formu tvůrčího sebevyjádření. Focení bylo intuitivní, nevyžadovalo dlouhodobou koncentraci a mohl jsem se mu věnovat i v tomto stavu. Jsem odpůrcem rčení, že všechno zlé je k něčemu dobré, některé zlé věci nejsou dobré vůbec k ničemu, ale v tomto případě se mi skutečně díky zlému něčeho dobrého dostalo. Na jaře toho roku jsem se také ujal mláděte lišky, jež bylo jinak odsouzeno k smrti. Snad jsem doufal, že péče o tak náročné zvíře mě nějak zaktivizuje, nevím. Nebyl to dobrý nápad. Živa byla úžasné stvoření, ale destruktivní, svéhlavé a velmi zatěžující.

Na podzim se můj stav trochu zlepšil, vrátil jsem se do práce, ale moc to nefungovalo. Tak, jako už několikrát v minulosti, jsem zatínal zuby, ale nakonec jsem už vůbec nebyl schopen jakékoli smysluplné činnosti. Také moje mzda (od jara 2014) výrazně klesla, protože jsem byl přeřazen na méně náročnou pracovní pozici, i ta však byla nad moje síly. Už jsem nepopíjel, ale zato jsem uvolňoval stres nutkavým nakupováním a natropil si tak nemalé potíže, které řeším dodnes (to se mi už v minulosti jednou stalo, ale to, že něco víte a máte s tím zkušenost, ještě neznamená, že do toho nespadnete znovu). Na jaře jsem absolvoval experimentální léčbu magnetickými stimulacemi mozku (transkraniální magnetická stimulace), ale bez sebemenšího efektu.

V září minulého roku jsem byl už úplně v prdeli. Byl to nejhorší stav od roku 2003. Už jsem vůbec nebyl schopen pracovat a mzdu jsem dostával jen díky dobré vůli mé zaměstnavatelky (Lenko, pokud to čteš, děkuji za svatou trpělivost!), úplně jsem přestal uklízet (jsem i v normálním stavu strašný bordelář, ale v tomto případě se k chaosu, v němž běžně žiji, přidala i špína a zápach), nebyl jsem schopen s nikým o ničem komunikovat a jediné, co mě trošku drželo nad vodou, bylo fotografování. Podruhé jsem neúspěšně ukončil studium filosofie, prostě to nemělo v daném stavu smysl dál řešit. Myšlenky na sebevraždu se změnily v posedlost – do detailu jsem promýšlel, jak přesně to udělám (skok z osmdesátimetrové věže katedrály Sv. Petra a Pavla) a nacházel v těch myšlenkách jistou úlevu. Bral jsem velké množství různých léků, ale bez efektu. Připadal jsem si jako divák sedící v první řadě na apokalyptickém představení, jenž rezignovaně čeká na chvíli, kdy bude děsivou scenérií před sebou zcela pohlcen.

Snad jakási poslední jiskra pudu sebezáchovy mě přiměla, abych si s psychiatričkou promluvil o hospitalizaci a sám jsem navrhl, že by mi snad pomohla už jen léčba elektrošoky. Po pravdě řečeno jsem v minulosti již takto „zralý“ na blázinec byl, konkrétně v roce 2004, ale tehdy nebyl nikdo, kdo by se mi postaral o moji fenku Elišku. Nyní však byla čtrnáctiletá Eliška, která přestala zvládat čtyři patra schodů k mému bytu, už rok v péči mé bývalé ženy (bydlící v domě s výtahem) a ta také souhlasila, že se mi postará o kočky. Nejtěžší bylo sehnat někoho, kdo se mi postará o rok a půl starou lišku. Podařilo se mi ale najít veterinářku, která již v minulosti lišku měla a byla ochotna se o ni postarat. Takže jsem s vypětím všech sil všechno zařídil (nejhorší bylo předání Živy – její nechápavý a vyčítavý pohled, když jsem ji strkal do přenosky a dával pryč, mě nikdy nepřestane pronásledovat; to jsem ještě nevěděl, že už ji nikdy neuvidím…) a v úterý 30. září 2014 jsem poprvé vstoupil na půdu uzavřeného oddělení č. 22 na psychiatrické klinice Fakultní nemocnice Brno.

psy01

Pokračování příště.


22 Sep 21:28

Bolavá místa

by Kojot

Jsem brněnský a jihomoravský patriot. Patriot, ne nacionalista, jako ti pitomci s rádobymoravskou vlajkou. A přesto mám občas chuť odejít někam daleko…

brno1

Miluji Brno s jeho výšinami i hlubinami, miluji je i v jeho proměnách, které mě občas děsí, a miluji vůbec Jižní Moravu, a mnoho dalších míst, ale Brno je mým domovem už čtyřicet let. Hodně jsem toho v Brně prožil, vnímal jsem jeho proměny, v posledních letech Brno a život v něm téměř denně zachycuji na fotografiích. Ale jak tak roky plynou, zjišťuji , že mě to město víc a víc bolí.

Není to vina města, je to prostý důsledek života. Ať se v Brně vrtnu kamkoli, téměř nevyhnutelně nakonec narazím na místo plné vzpomínek. Vzpomínek na životní prohry a neúspěchy, vzpomínek na nešťastnou lásku, jež nikdy nepřebolela,  na dávné vztahy, na přátele, s nimiž se již nevídám, na magické chvíle objevování tajů života v devadesátých letech, vzpomínek na krásné věci, o nichž vím, že se již nikdy nevrátí. A týká se to nejen Brna, ale i mého milovaného Moravského krasu a také některých míst v Praze či třeba v Pardubicích. V takových chvílích toužím změnit působiště, přestěhovat se někam, kde jsem dosud nikdy nebyl, na místo, pokud se starých vzpomínek týče, čisté jako padlý sníh, na místo, kde na mě na každém rohu nevybafne moje minulost, na místo, kde budou teprve pomalu a postupně vznikat ve sněhu paměti nové stopy.

Jistě, lze očekávat, že pokud by to bylo typické evropské město, i tam by se přihlásily dávné vzpomínky na místech, která by byla těm původním nějak podobná, ale jistě by to nebylo ani zdaleka tak palčivé, jako v Brně. Nebo se mýlím a vzpomínky ve skutečnosti nepotřebují konkrétní místa k tomu, aby se vynořily a zabolely?

Co mě vlastně v Brně drží? Láska k tomu místu? To bezpochyby. Pohodlnost, neochota učinit ve svém životě tak rázné rozhodnutí? Rozhodně. A kdo ví, možná i jakási podvědomá masochistická potřeba tu bolest při setkání s minulostí zažívat. Možná i v tomto smyslu je Brno mojí součástí, něčím, bez čeho bych nebyl úplný.

A tak, aspoň zatím. Zůstávám.

brno2


20 Aug 19:30

frajle

by martin

slečna, dívka; hanlivě

18 Aug 14:59

Volno!-Pozor!-Stůj!

by ave

Malé radosti života jsou pro mne ty, kterých bych si beze snahy nevšimla.
Třeba deštníkový semafor na tramvajové zastávce, který by šel tak snadno přehlédnout.
Obzvlášť, kdyby nepršelo. Mám ráda déšť.
15 Aug 21:43

hipster paradox

n. The tendency for people who assert their individuality using deliberately anti-mainstream dress and grooming to end up all looking very similar, thus becoming the new mainstream.

Bearded hipsters, with fix gear bicycles and hand-knitted beanies, seem to be everywhere. While they may strive for individuality, they have instead been caught up in one of the greatest mysteries of our time; the hipster paradox.
—Ellie Zolfagharifard & Victoria Woollaston, “Why all hipsters look the SAME: Scientists reveal the maths behind beards, bicycles and man buns,” Daily Mail, March 10, 2015

See the full entry

03 Aug 16:38

negativína

by martin

žena s negativním pohledem na svět, věčně naštvaná a pesimistická

27 Jul 19:10

Veřejný nepřítel číslo 1

by Kojot

Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?” Ježíš mu odpověděl: „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?”

On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí” a „miluj svého bližního jako sám sebe.” Ježíš mu řekl: „Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ.”

Zákoník se však chtěl ospravedlnit, a proto Ježíšovi řekl: „A kdo je můj bližní?”

Ježíš mu odpověděl: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ‘Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.’

Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?” Zákoník odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.” Ježíš mu řekl: „Jdi a jednej také tak.”

(Evangelium podle Lukáše 10, 25-37)

Přemýšlím, jak asi čte biblické podobenství o milosrdném Samařanu místopředseda České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, který na otázku „Co soudíte o názorech, že bychom měli přijímat pouze křesťany, kteří by prý mohli být snáze integrovatelní?“ odpověděl slovy: „S tím souhlasím. Jako křesťané staví na tom, z čeho vyrostla naše kultura. Mezi nimi bych dal přednost těm, kteří byli vyhnáni tak zvaným Islámským státem a živoří ve stanech cizí země. Na mé pozvání nedávno navštívil Česko arcibiskup z iráckého Mosulu (biblického Ninive), který žije s padesáti tisíci svých věřících v utečeneckých táborech v Kurdistánu. Jsou mezi nimi lidé vzdělaní a dříve i majetní. Ti by se uměli přizpůsobit i pracovat. Jejich pozvání bych přivítal.“

To zní, ze světského hlediska, uznávám, docela rozumně, ale pokud to říká člověk, který se označuje za Kristova následovníka, nezbývá než se zeptat: Perlustroval snad milosrdný Samařan raněného? Jistě poznal, že to není jeho souvěrec, ani obyčejný pohan, ale Žid, přičemž mezi Samařany a Židy v té době panovalo otevřené nepřátelství. Samaří se nacházelo mezi Judskem a Galielou. Podle údajů v Bibli vznikli Samařané smísením pohanského mezopotámského obyvatelstva se zbytky severoizraelských kmenů. Stejně jako židé uctívali i Samařané Hospodina, jejich posvátným textem byla Tóra (mírně odlišná od její židovské verze) ale nepřinášeli mu oběti v Jeruzalémském chrámu nýbrž na své svaté hoře Gerizim. Židé po svém návratu z babylónského zajetí neumožnili Samařanům podílet se na stavbě Jeruzalémského chrámu, Samařané se pak v odplatě pokoušeli stavbu chrámu sabotovat, nakonec si postavili na hoře Gerizim chrám vlastní, který jim v polovině 2. století před Kristem zbořili Židé… Laskavý čtenář již patrně chápe, jak asi vztah těchto dvou národů vypadal. Tvrzení, že v dnešní době by Ježíš známé podobenství formuloval jako podobenství o milosrdném muslimovi, je tudíž rozhodně namístě a neexistuje žádný způsob, jak by se z toho mohl křesťan vykecat.

„Bezbřehé přijímání lidí jiné kultury musí znamenat konec dosavadní kultury. Příliv migrantů je třeba zastavit. Ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají,“ hlásá dále pan arcibiskup.

A spolu s ním další čeští křesťané – jak moc jich doopravdy je, zda tvoří menšinu či většinu, si netroufám odhadnout. Jsem přesvědčen, že křesťané, kteří výše uvedené stanovisko zastávají, se blíží pozici členů z protestantismu vzešlého hnutí Němečtí křesťané, kteří se ve třicátých letech snažili skloubit svou víru s vírou v árijskou rasu, německý národ a jeho vůdce Adolfa Hitlera, případně té části tehdejších katolíků, která se rozhodla s nacistickým režimem kolaborovat. A docela určitě se – někteří i přiznaně a otevřeně, což je alespoň poctivé – nacházejí v pozici podporovatelů ultrakonzervativního autoritářského (klero)fašismu frankisticko-salazarovsko-pinochetovského ražení.

Tak, jako byla (a je) „árijská rasa“ modlou nacistů, pro jiné fašisty byly a jsou modlou „evropské křesťanské hodnoty“. Nebezpečím, které tuto modlu, ať už skutečně nebo virtuálně, ohrožovalo v minulosti a ospravedlňovalo tvrdé a kruté represe, byl bolševismus, dnes je to islám. Pan Graubner by výše uvedená slova o „ideologiích, které nás pohřbívají“, mohl klidně říct v dobách rozkvětu evropského a latinskoamerického fašismu, stejně tak v době mccarthyismu v USA. Samozřejmě nikomu nebráním takto mluvit a zastávat takové názory (na rozdíl od fašistů jsem demokrat), ale dovoluji si poznamenat, že stanovisko pana arcibiskupa není křesťanské stanovisko.

Ve všech variantách klasického fašismu, od Mussoliniho až po Putina, i nacismu (od Hitlera až po ukrajinský Pravý sektor), se opakuje téma ohrožení zvenčí a důraz na čistotu. Graubnerovo vyjádření demonstruje konzervativní „křesťanský“ kultur-fašismus v celé jeho nahotě.

Nicméně položme si otázku: I kdyby ohrožení, o němž arcibiskup Graubner mluví, bylo reálné a bylo by stoprocentně jisté, že přijímání uprchlíků bude znamenat konec naší dosavadní kultury, měl by v takovém případě následovník evangelijního Ježíše akceptovat skutečnost, že některým lidem se nepomáhá prostě proto, že jsou to potenciální nepřátelé, onen příslovečný „had na prsou“?

Dle soudobých antropologických výzkumů vypadal Ježíš, coby Žid své doby, nějak takto.  Samozřejmě nejde o rekonstrukci přímo Ježíšovy tváře, ale tváře typické pro etnikum, k němuž patřil.  Pokud by se dnes objevil na demonstraci proti uprchlíkům, patrně by byl nějakým tím obráncem křesťanských hodnot velice rychle minimálně slovně inzultován! Zdroj: http://www.rejesus.co.uk/site/module/faces_of_jesus/P9/

Dle soudobých antropologických výzkumů vypadal Ježíš, coby Žid své doby, nějak takto. Samozřejmě nejde o rekonstrukci přímo Ježíšovy tváře, ale tváře typické pro etnikum, k němuž patřil. Pokud by se dnes objevil na demonstraci proti uprchlíkům, patrně by byl nějakým tím obráncem křesťanských hodnot velice rychle minimálně slovně inzultován!
Zdroj: http://www.rejesus.co.uk/site/module/faces_of_jesus/P9/

Odpověď zní krutě: Ano, i v takovém případě. I v případě, že by to byla jasná sebevražda. Evangelia prostě nenabízejí jiná řešení. Láska k bližnímu je univerzální, překračuje veškeré hranice a zahrnuje nejen jinověrce či podezřelé osoby, ale výslovně i nepřátele; každý člověk v nouzi je Kristus prosící nás o pomoc, každý člověk bez ohledu na původ, národnost, etnickou příslušnost, náboženství, sexuální orientaci, politické názory apod. Pomoc bližnímu v nouzi je zcela jasná a neobmyslná evangelijní výzva, pomoc bližnímu v nouzi, nikoli ochrana „evropských křesťanských hodnot“!

Ježíš není „evropská křesťanská hodnota“, Ježíš je skutečný vzor k následování, „křesťanské hodnoty“ jsou modla, prázdný sud, který duní pdle toho, kdo a jakým způsobem do něj bouchá. Pokud lze „křesťanské hodnoty“ použít jako důvod k tomu, abychom odmítli pomoc bližnímu, nemají se skutečným následováním Krista nic společného.

Zde je třeba si uvědomit jednu věc: Skutečné křesťanství, respektive následování Krista, je velmi radikální, revoluční a podvratná záležitost. Lidé, kteří z mocenských pozic dávali v prvních staletích rozkazy ke krutému pronásledování křesťanů coby bezbožníků ohrožujících stát, nebyli hloupí. Věděli, že šířící se křesťanství může, na rozdíl od tolika jiných kultů vzkvétajících v Římské říši, znamenat konec jejich světa. Stejně jako judaismus bylo spojeno s odmítnutím participace na státním kultu, ale na rozdíl od židovství bylo, dnešními slovy řečeno, velice virální. To byla potenciálně smrtící kombinace ohrožující dobový status quo. I když totiž křesťan dávali císaři co je císařovo, tím, že se odmítl poklonit modlám a imperátorovi coby bohu, podrýval ideologický základ říše.

Jsem hluboce přesvědčen, že takovou modlou (jednou z několika – dalšími jsou například „Neviditelná ruka trhu“, „There Is No Alternative“, „Trvale udržitelný rozvoj“…), je v současném pantheonu „Evropská křesťanská civilizace“ a Graubnerova prostrace před ní je prostě soudobá varianta modloslužebnictví.

Vskutku nemám potřebu řešit míru modlářství v té které církvi podle toho, jak moc (a čím) má vyzdobené kostely a jestli se její členové modlí ke světcům a Marii či nikoli. Modly, které mě zajímají, jsou ty, které svádějí z cesty, modly, které se tváří jako něco, co nejsou. Symbol, který neodkazuje na něco za ním, ale sám se stává předmětem uctívání, je modla. „Křesťanské hodnoty“ jsou pak modlou vysloveně antikristovskou, protože překrucují, z prostředku činí cíl, náboženství a kultura v nich zbožšťují samy sebe. Místo abychom pomáhali všem bližním v nouzi, protože nám to ukládají křesťanské hodnoty, nepomáháme bližním v nouzi, protože chráníme křesťanské hodnoty. Je to perverzní. A nutno dodat, že pokud to vymyslel nějaký čert, má mé uznání, je to vskutku prvotřídní čertovina.

Křesťan má jen dvě možnosti – může bezvýhradně následovat Krista, jít proti proudu, zastat se potřebných bez jakéhokoli rozlišování a riskovat i to, že potřebný kousne do ruky, která jej krmí. Nebo se může vzdát Krista a postavit na jeho místo modlu v podobně „Evropských křesťanských hodnot“.

Rozhodne-li se pro následování evangelijní zvěsti, stává se takový křesťan nebezpečným podvratným živlem, protože skutečně bude svým konáním uvádět v nebezpečí stávají společenský řád, jednak proto, že bude podporovat jeho potenciální nepřátele zvenčí, jednak proto, že bude bořit modly, na kterých je tento řád vystavěn. Na takové cestě se člověk musí připravit na rány v podobě ostrých a ponižujících verbálních a někdy i fyzických útoků, vyhrožování, odmítnutí ze strany blízkých a leccos dalšího. Nic příjemného, ale v minulosti lidé pro víru vytrpěli mnohem horší věci.

Rozhodne-li se dnes člověk pro Krista, má tedy po letech zase jednou možnost stát se v očích mnohých, u nás možná většiny, spoluobčanů Veřejným nepřítelem číslo 1. Skutečný kristovec by si takovou šanci vskutku neměl nechat ujít!

Poznámka na základě komentáře: Článek reaguje na vnitrokřesťanskou debatu o tom, jakým uprchlíkům pomáhat ze strany církví, jak je reflektována například v tomto článku. Týká se tedy toho, co by měli dělat křesťané, ne toho, co by měl nebo neměl dělat stát. Stát je sekulární (a je to tak v pořádku), tudíž na něj nelze klást takové požadavky (ale stát by se zase na oplátku neměl ohánět křesťanstvím, protože není schopen naplnit jeho požadavky; nutno dodat, že náš stát to prakticky nedělá, což je v pořádku).

Pokud vás článek zaujal a nečetli jste mou předchozí obecnější úvahu o zakkázaném ovoci a morálce, najdete ji ZDE.


20 Jul 14:07

Noční soupoutník

by ave

Cestou z pikniku, potkala jsem šneka.
Měli jsme kus společné cesty a celý ten kus jsme soustředěně mlčeli.
Já v cizím oblečení jako v cizí kůži. On ve své vlastní ulitě.
A noc byla vlahá, tichá a plná světel.
17 Jul 15:08

Souplodí drobných peckovic

by ave

Jak každé malé dítě ví, maliny jsou červené.
Jen pro mě byly nejlepší maliny odjakživa černé.
Když si mí rodiče v polovině osmdesátých let pronajali pozemek v zahrádkářské kolonii, daroval jim děda odkopek z vlastní zahrady. Děda už dávno není, ale černoplodý kultivar maliníku zůstal.
Každý rok z něj sesbíráme pár kilo těch malých černých plodů.
Každý rok si poškrábu ruce, když vystřihávám staré šlahouny.
Každý rok si při tom vzpomenu na dědečka.
A ještě pořád jsem přesvědčená, že nejlepší maliny jsou ty černé.

12 Jun 19:16

TY STROMY

by norsk

Byly jsme se sestrou v Rebiu na oběd na čiken gut. Vykládala mi svý suprzelený zážitky při hledání zaměstnání na pohovorech, o kreslení stromu... že jí řekl že kdysi nakreslil pidistromeček a že prý to znamená že není moc velká osobnost, tak že pro jistotu nakreslila přes celou A4 listnáč jak kráva s obrovským pořádným kmenem :D ...my prostě tu drzost máme v rodině... musela jsem se držet neřvat smíchy přes celý Rebio. A to nevíte jaký kreslila sluníčka, když byla malinká :D

To za prvé.

Za druhé se mi přes den lepil zadek k prkýnku na WC a odlepujte to pořád.

Pak jsem si zapomněla po cestě domů koupit koule z bílé čokolády, což mě poměrně nakrklo. Bez koulí, bez štěstí. Z Alberta jsem si alespoň dotáhla za trest Carte d'Or.

To nám ten víkend začíná.

11 Jun 19:44

HI! I'M ANTISOCIAL.

by Dana Svobodová

10 Jun 10:53

Shit the Fuck Yeah

Exclamation for when something is just too cool for any other phrase.

"I just got us tickets to the ... show."

"Shit the Fuck Yeah!"

07 Jun 10:22

Cinderfella

A man who must be home by midnight for any one of a variety of reasons or he will face serious consequences

Dan: Dude its 1145, I gotta get out of here and take my medicine or I'll pass out.

Mike: You are such a Cinderfella

06 Jun 08:59

kroketka

by martin

tlusté dítě, dítě s nadváhou

05 Jun 20:45

čakrabába

by martin

žena propadlá esoterice

24 May 15:00

KOČIČÍ ŽIVOT

by norsk

Jo. Před časem mi někdo poslal vtipnej článek o tom, co si ráno myslí pes. Nekopíruju, jen mě napadlo že názorně předvedu, jak to u mě probíhá den co den. Není to nijak zkrášleno, potvrdilo by dva z dvou rodinných příslušníků:


Co si myslí moje kočka od rána do večera:

  • 4:30: Já se probudila a mám hlad, dělej.
  • 4:35: Když ti přitisknu tlapky pod nos a nebudeš moct dýchat, vzbudíš se a dáš mi najíst.
  • 4:40: Nereaguješ, mohla bych po tobě začít dupat, možná ti pak dojde že jsem důležitější než tvůj spánek.
  • 4:50: Budu se na tebe dívat z pěti centimetrů a jak otevřeš oči, dobře mě alespoň uvidíš.
  • 5:00: Nudím se, jdu zase spát.
  • 6:00: Za čtvrt hodiny zazvoní budík, nechceš vstát dřív?
  • 6:05: Jdu se proběhnout po pokoji a pak zkusím zase to s těma tlapkama.
  • 6:10: Umým si mejt fousy i náprsenku, slyšíš? Tak dobře u toho nemlaská nikdo.
  • 6:15: Zvoní! Zvoní! Misku! No konečně.
  • 6:30: Teď jsem najezená tak se mi věnuj, chci pomazlit. Proboha proč jsi v koupelně, já chci jít spát pod peřinu, a tvoje lýtka to líp tuží.
  • 6:45: To snad nemyslíš vážně, co tam děláš u toho umyvadla tak dlouho?
  • 7:00: Už bys měla jít ne? Přijdeš pozdě, ale i tak se chci mazlit. Pohni. Vlastně, nikam ani neodcházej.
  • 7:15: Ještě že tě nehlídá zaměstnavatel s docházkou. Chci pohladit a ujistit že se vrátíš.
  • 7:20: Ano, jsem uražená, odcházíš a já budu samotná, osamělá, a budu smutná a už nikdy nemňouknu, všude nadělám chlupy a za trest roznesu hračky do všech koutů.
jsem v práci
  • 16:20: Kde jsi byla tak dlouho? Já tady strádala strašným smutkem z opuštění! Chci misku a chci mazlit, chci přízeň, chci si vyskočit na záda a podupat a nafunět ti do vlasů.
  • 16:30: To jsi už doma, a děláš všechno možný, jen se mi nevěnuješ!
  • 16:40: Haló, vyžaduju extra servis, milá zlatá.
  • 16:45: Pusť mě! Já chtěla pomazlit, ale naše láska nemusí být tak moc tělo na tělo. Jestli mě nepoložíš na zem, začnu se hrabat pryč.
  • 16:50: Tak to si děláš prdel, sprcha?! Ne! To je na další hodinu! Kočičí bože, za co.
  • 16:55: Alespoň že mi dáš nejdřív najíst, když tu umírám hlady po těch minimálně už třech týdnech bez jídla.
  • 17:00: Budu sedět před koupelnou a bečet a škrábat na dveře. A ostatní navedu, aby dělali to stejný.
  • 17:15: Mám dost času, pořád čekám, vypadni už.
  • 17:30: Dnes to bylo kratší... Ale teď už si zalez do té postele, chci se pomazlit a vrnět pod peřinou. A naval zase misku.
17:40 - 20:00: kočičí spánek pod peřinou
  • 20:05: Zív, misku. Mazlit. Kdo ti dovolil jít na WC? Já jsem pořád tady. Nehýbej se, chci tvoje lýtka.
  • 20:10: Ještě že na WC nejsi tak moc dlouho.
  • 23:00: Nečum pořád do toho monitoru a trochu mě pohlaď ne? Já ti tu vrním a tvářím se jak roztomilý koťátko, a ty to neoceňuješ.
  • 23:50: Jdu spát, takže ty půjdeš taky. Nechápu co je pro tebe důležitější než já!?
  • 00:15: To světlo mi vadí! Zhasni už.

...Ale tak uznávám, že jako termofor se to vážně osvědčilo.
Navíc to vypadá, že jsou kočky poměrně solidní autisti. Nebo ty moje ano.